Mě neumlčíte

5. února 2014 v 16:13 | Clarissa |  Krátké povídky
Jedna z prvních. Snad se bude líbit.



Zima 1941, Osvětim, Polsko

Až na hučení větru, výkřiky důstojníků a tlumený pláč bylo ticho. Vlak, který je přivezl, už byl dávno pryč, ale nechali je stát na mrazu venku.
Kolem byl cítit hnilobný zápach a tomu, kdo chtěl znát jeho původ, stačilo nakouknout za roh, aby rozpoznal hromadu mrtvých těl.
Dívka s hnusem stočila pryč od oné hromady a radši k sobě víc přitiskla mladší sestru v marné snaze ji trochu ohřát.
Mrazivý vítr ji neúprosně šlehal do tváří, ale její hrdost jí nedovolila sklopit hlavu. Přitáhla si šátek blíž ke krku a pohladila sestru po vlasech, stejně tmavé barvy jako ta její.
Už havraní vlasy a hnědé oči prozrazovaly jejich původ a už několikátým rokem nosily na prsou vyšitou žlutou hvězdici, stejně jako většina zde přítomných.
Konečně se něco začalo dít. Dav se dal do pohybu a po pár minutách je dovedli až na jakýsi obrovský dvůr. Odporný puch už nebyl tak zřetelný, ale pořád visel ve vzduchu.
Kolem nich prošel mladý důstojník. Blonďák, modrooký, ne o moc starší než ona. Prohlížela si ho s téměř hmatatelným odporem. Hnusil se jí.
Otočil hlavou. Jejich pohledy se setkaly. Neucukla. Věděla, že z toho bude mít problém, ale dál ho propalovala nenávistným pohledem.
Kupodivu se nic nestalo. Chvíli ji pozoroval, ale ucuknul první. Pak se ztratil v davu lidí a už ho nezahlédla.
"Links!" zařval na ní bachař, u kterého ani nezpozorovala, že se k němu dostaly. Její sestru poslal druhou stranou.
Na nic nečekala. Urychleně lípla holčičce pusu na čelo a zabočila vlevo. Za zády slyšela její křik, ale neotočila se. Nemohla. Věděla, že by to všechno jenom zhoršilo.
V místnosti, do které je nahnali, jim nakázali, ať se svléknou. Udělala, tak se vší důstojností, jak jen to bylo možné.
Pak je nacpali do o poznání menší místnosti, nápadné připomínající sklep. Byla jí zima a páchlo to tu zatuchlinou, ačkoliv nepochybovala o jejím častém používání.
Byli tu sice namačkání jako sardinky, ale našla si místečko, kde se opřela o zeď. Zavřela oči. Tušila, co ji teď čeká, ale nebála se.
Cítila plyn. Nejdřív trochu, ale čím dál tím zřetelněji. Lidé začínali panikařit, tloukli do stěn i dveří, ale pomoc nepřicházela. Otevřela oči. Plyn jí pálil v očích, ale nechala je otevřené. Nemohla dýchat.
Postupně se jí začalo všechno kolem ztrácet. Viděla jen tmu, výkřiky lidí už neslyšela. Před ní se objevil záblesk světla. Usmála se.
Tohle není konec. Tohle je jen začátek.
***
Bylo po všem. Odvedli svou práci a ostatní vězni odklízeli mrtvoly. Pár vojáků procházelo kolem a dohlíželi na hladký průběh.
Mladý důstojník najednou vykřiknul.
V rohu komory seděla, opřená o zeď, mladá žena. Oči měla otevřené a smrtelně se jí leskly. Na tváři měla vítězoslavný škleb a šla z ní hrůza.
Postarší voják se jí pokusil zatlačit víčka, ale nešlo to. Dívka se jim dál škodolibě vysmívala ze záhrobí.
Jeden vězeň padnul na kolena a začal se modlit. Nikdo si ho nevšímal.
Mladík dál s úžasem i děsem hleděl na dívku, kterou zahlédl před pár minutami venku a marně se snažil zachovat klid. Ruce se mu rozklepaly a ve tváři byl smrtelně bledý.
"Pane?" ozval se za ním starší voják. Ignoroval ho. Dál si s hrůzou prohlížel mrtvolu před sebou a hlavou mu mířily hrůzné představy.
Když se vzpamatoval, nechal ji spálit a pohřbít kus od tábora. Ostatní sice jeho počínání nechápali, ale cítil, že to té dívce dluží. Druhý den ráno podal výpověď.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 The Escapist The Escapist | Web | 5. února 2014 v 16:22 | Reagovat

Smutné, moc smutné, ale zároveň krásné :-)

2 Chane Chane | Web | 5. února 2014 v 17:33 | Reagovat

Tak to bylo opravdu krásné. Ten popis situace mě uchvátil.

3 Lucy Lucy | E-mail | Web | 7. února 2014 v 16:10 | Reagovat

Dokonce jsem si i připadala, jako bych tam byla taky. Je smutné, že se tyhle věci opravdu děly.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama